Život je někdy nevyzpytatelný a přináší těžké chvíle. Občas se ale stane, že i ty nejhorší věci později přinášejí pozitiva. Tak například Stanislav Baselides z Jablunkova by dost možná nikdy nezjistil, jak zručným je řezbářem, kdyby se mu nestal vážný úraz. A tak se nyní může aspoň trochu utěšit tím, že všechno zlé je na něco dobré.
Jako malý kluk si Stanislav Baselides hrával s nožem. Vždyť který mladík na Gorolsku to nedělal? Občas si něco malého vyřezal, ale postupem času si nacházel jinou zábavu. Čas plynul, z mladíka se stal muž a začal chodit do práce. Nejprve do Třineckých železáren, pak našel uplatnění na železnici. „Chodil jsem na směny a měl co dělat, abych uživil rodinu. Zkrátka, před těmi dvaceti lety by mě ani nenapadlo vzít si dláto a něco vyřezat. Ale pak se mi stal ten úraz a já přišel o nohu. Život se mi změnil ze dne na den,“ začal vyprávět řezbář. V té době mu bylo 46 let a musel začínat znovu.
Začal přemýšlet, čím by mohl vyplnit volný čas. A vzpomněl si na dětská léta a na radost, když se mu tehdy podařilo něco pěkného vyřezat. „Někde jsem viděl vyřezávané palice a rozhodl se, že je zkusím taky. Bylo to po Vánocích a my měli doma uschlý stromeček. Ideální příležitost začít,“ pousmál pětašedesátiletý muž.
První pokusy dopadly všelijak. Ale nevzdával se. Postupem času palice vypadaly čím dál lépe. Dokonce tak dobře, že po nich začali toužit lidé a nakupovat je nejen pro sebe, ale i jako dárky pro své blízké. „A pak jsem zkusil vyřezávat i různá malá zvířátka. Začal jsem s ptáčky, pak jsem přešel na sovy, ovečky. A vida, dětem se to moc líbilo,“ pousmál se Stanislav Baselides. Jedním dechem ale dodal, že do větších dřevořezeb se nepouští. Nedovoluje mu to totiž zdravotní stav. „Když vidím řezbáře, jak třeba pracují s motorovou pilou, mají můj velký obdiv. Toho bych se bál, i kdybych byl zdravý. Navíc mě docela bolí ruce, takže je jen otázka, jak dlouho budu moct se dřevem pracovat. I proto dělám jen drobné dřevořezby a palice,“ pokračoval řezbář.
K životu a ke štěstí mu stačí dvacet různých dlátek. A potřebuje svou ženu a přátele, kteří mu nosí zajímavé dřevo z lesa. Bez nich by palice vznikat nemohly. „Takže kdo mě zná a ví, mi občas něco přinese, za což jsem vděčný,“ pokračoval Stanislav Baselides.
Práce na jedné palici trvá docela dlouho. Nejprve kmínek zkrátí na požadovanou délku a ořeže větvičky a očistí od kůry. A nyní nastává tvůrčí chvíle, kdy se rozmýšlí, jaké tvary v podobě zvířat vyřeže. Z pozůstatků silnějších větviček vyřezává třeba hlavy jelenů či medvědů, z těch malých sovičky nebo ptáčky. Tužkou si naznačí tvary a přichází na řadu jemná práce s dlátky. Nakonec udělá rukojeť, palici namoří a dílo je hotovo. Za svůj nevšední um si vysloužil certifikát Górolsko Swoboda. Jde o regionální značku, kterou označuje všechny svoje výrobky. Ty nabízí třeba zájemcům na různých akcích, například na slavném jablunkovském festivalu Gorolski Święto.
Stanislav Baselides i přes svůj um zůstal skromným člověkem. Dokonce svou tvorbu nepovažuje za umění. Nemá ani ateliér a vyřezává zrovna tam, kde si právě usedne. Zájem lidí o dřevořezby je ale velký, protože jeho palice, chcete-li vycházkové hole, jsou unikátní a precizně zpracované. Občas vyřeže ženě i vařečku, tu a tam pro radost dětí zvířátko. Když mu někdo náhodou přinese samorost, tak i z něj vykouzlí krásnou palici. „Dřevo je nádherný materiál. Dříve jsem pracoval s železem a teď mám dřevo. Občas se mi stane, že něco vyřežu a pak se mi s tím ani nechce loučit. To víte, roboty je s tím více než dost, ale radost z hotového díla nezměrná,“ doplnil s úsměvem řezbář z Jablunkova.