Když byla Monika Lysková z Mostů u Jablunkova malá holčička, věčně koukala své babičce pod ruce. Sledovala, jak sbírá bylinky, vaří své sirupy a čajíčky, tajně jí ujídala z hrnce, a aniž by nad tím přemýšlela, učila se zajímavosti o bylinkách, o jejich léčivé moci i o tom, jaké chutě jsou nejlepší. Tenkrát jí ani nenapadlo, že jednou bude stejná jako babička. To totiž přišlo až za dlouhá léta.
Dnes má Monika Lysková na plotně neustále velký hrnec, ve kterém pořád něco bublá. „Odjakživa jsem měla velký vztah k přírodě. Po základní škole jsem se šla vyučit zahradnicí. Byla to tak nějak jasná volba. Po škole jsem začala pracovat a pak se mi narodily děti. A najednou se mi začaly vybavovat ty večery s babičkou a voňavé sirupy. Začala jsem je svým dětem vařit,“ vyprávěla Monika Lysková.
Zlom nastal minulý rok, kdy se zmínila své kamarádce Ivce Digiustové o své touze vařit sirupy. A tak se spojily dvě ženské síly, které mají společnou lásku k tradici a přirozenou úctu k životu. Vznikl projekt Vůně Goralie.
Když vstoupíte k bylinkářce Monice na zahradu, uvidíte hned skleník a taky různé bylinky. Tráva není nijak moc posekaná, ale to musí být. Jinak by v ní nemohl růst jitrocel. Zahlédnete také divizny, keře malin, ostružin a dalšího ovoce. V každém koutku veliké zahrady je něco. Nad vším vládne pevnou rukou paní Monika. „Babička vařívala třeba jarní kopřivový sirup. Když se dělal z úplně těch prvních jarních kopřiv, byl kupodivu lehce načervenalý. A představte si, že tuto recepturu zdědila babička po své babičce a ta za se po své, zkrátka, některé postupy se u nás opravdu dědí po mnoho generací,“ pokračovala Monika Lysková.
Zatímco některé sirupy jsou dané, jiné si sama vymýšlí. Neustále testuje nové chutě a zkoumá další účinky bylinek. Věří v jejich moc a sama to má odzkoušené. „Já věřím, že když člověk má víru v sílu bylin, tak mu pomáhají. Bylinky ale máme vyzkoušené a víme, že opravdu účinkují. Moje děti skoro nevědí, co je to viróza, a ani já nestonám. Vlastně, když jednou za uherský rok dojdu ke svému lékaři, sestra nemůže najít mou kartu, prostě je příliš útlá,“ směje se bylinkářka. A bylinky jsou o to silnější, že všechny rostou na její zahrádce. Nebo skoro všechny.
Vyrábět spoustu věcí z bylin stojí ale spoustu času. Monice Lyskové proto pomáhají děti i její rodina. Kamarádka Ivka šije různé pytlíčky na čaje i na bylinky. Společně experimentují a hledají stále nové a nové chutě. „S bylinkami je to těžké. Nikdy nechutnají úplně stejně, protože nikdy není úplně stejné počasí. Takže jsou sirupy pokaždé trošku jiné,“ vysvětlovala. Minulý rok vyrobila na 18 druhů sirupů. Vaří je s láskou a baví ji to. Dokonce se jí podařilo získat i certifikát Górolsko Swoboda. Moc pro ni znamená, protože je důkazem toho, že dělá produkty regionální a kvalitní.
Výrobky mohou lidé sehnat v různých informačních centrech nebo na jarmarcích. „Tam dáváme ochutnávky, takže si každý může nejprve vyzkoušet a pak až koupit. Jarmarky dobře fungují i jako testery. Novinky totiž nejprve bereme mezi lidi a sledujeme, jak jim chutnají. Funguje to tak bezvadně,“ prozradila Monika Lysková.
Když se bylinkářky zeptáte, jak sama sebe vidí za několik, let, jen pokrčí rameny. Neplánuje, nechává vše plynout tak, jak to je. Vaří své výrobky ráda, ale pracuje jen ve chvíli, kdy má chuť. Nežene se, nechce překonávat rekordy. Prostě žije a pracuje tak, aby jí při tom bylo dobře. Říká, že by to bylinky poznaly, kdyby s nimi nepracovala s láskou a klidem. „Přemýšlím nad tím, že bych se pustila do výroby přírodní kosmetiky. Odrazuje mne od toho jenom to papírování. Takže časem to možná zkusím,“ usmála se moderní čarodějnice Monika.