Po tatínkovi zdědila talent řezbářský. Po babičce zase trpělivost a zručnost pro předení a pletení. Obě tradiční řemesla ovládá Erika Trojková perfektně. Říká, že jí krásně vyplňují skoro všechen volný čas. V létě spíše pracuje se dřevem, v zimě zase s přízí. Výsledkem jsou loutky a čepice, ve kterých je dobře dětem i dospělým.
Na své dětství vzpomíná Erika Trojková s láskou a dojetím. Její prarodiče žili v tradiční dřevěnce na samotě v Bystřici. A jak to kdysi bývávalo, babička měla svůj kolovrátek, na kterém předla ovčí vlnu. Z příze pak pletla spoustu věcí. Dědeček byl zase zručný řezbář. „U prarodičů jsem trávila spoustu času. Měli tam malé hospodářství a žili tradičním způsobem života. Babička mě tehdy učila i plést, ale pak jsem všechno zapomněla,“ usmívala se vzpomínce Erika Trojková.
Po letech si na babičku znovu vzpomněla. Zůstal jí po ní její starý kolovrátek, který lákal k práci. Sedla k němu a začala. V paměti měla romantický obrázek své babičky, která předla po večerech. „Jenže jak to jednoduše vypadá, tak to rozhodně snadné není. Zpočátku se mi příze trhala, nemohla jsem přijít, jak na to. Ani si nepřejte slyšet, jak já nadávala,“ přiznala s úsměvem. Po nějaké době to ale najednou začalo jít. Sladila pohyb nohou i rukou a zjistila, že když se přijde na ten správný grif, je to už celé hračka.
Jako materiál používá vlnu Merino až z Austrálie. Oproti vlně z našich ovcí je daleko jemnější, měkčí a nekouše. „Pletu především čepice. Mají tu úžasnou vlastnost, že odvádí pot ven, takže kdy se člověk zpotí, je stále v suchu. A také, když třeba na něj nasněží, nejde vlhkost dovnitř,“ vysvětlovala. Sama si vlnu i barví.
Starý kolovrátek po babičce je už jen ozdobou její domácnosti. Pořídila si nový, u kterého při dlouhých zimních večerech sedí, přede a tím vlastně i relaxuje. Pak vezme jehlice a plete čepice. Je o ně velký zájem, prodávají se v malých obchůdcích, nosí je rodina i známí. Zájem je i v zahraničí. „Když mám zakázek více, pomáhají mi i místní ženy. To si pak sedneme a pracujeme pospolu,“ pokračovala Erika Trojková, která bydlí v Řece. Ráno vstává velice brzy, už kolem půl čtvrté. Namočí si vlnu a až kvečeru přijde z práce domů, je připravena na předení.
Když vzpomíná Erika Trojková na dědečka, vidí jej, jak vyřezává babičce třeba vařečky. Jeho syn, Eričin otec, talent zdědil. Uměl vyřezat krásné figurky nebo dřevěné obrázky. „V dětství jsem se k řezbařině vůbec neměla. To přišlo až kolem mých třicátin. Známí se mi tenkrát smáli, že jsem takový všeuměl nebo Cimrman v sukních. Ale dřevo mě prostě moc lákalo,“ hodnotila Erika Trojková. Stejně jako kolovrátek zdědila po babičce, po dědečkovi i tatínkovi jí zůstala různá dlátka. Po revoluci si pak další nářadí dokoupila. A taky začala chodit do kurzu známého frýdecko-místeckého řezbáře Tomáše Cidlíka. Učarovaly jí totiž jeho loutky. „Byl to úžasný člověk, můj velký kamarád. Mnoho mě toho naučil,“ vzpomíná na něj s dojetím.
Zpočátku měla problém sehnat dřevo. Neměla žádné kontakty a vhodné dřevo pro řezbáře se nedá sehnat jen tak. Časem si ale své dodavatele našla. Zůstala u oblíbených loutek a až žasla, jak velký je o ně mezi lidmi zájem. „Loutky vyřezávám na zakázku. Zájemců je o ně dost a dost, jen občas narážím na jednu nepříjemnost. Když totiž loutku tvořím, vytvořím si zároveň k ní i vztah. Pak se s nimi špatně loučím,“ prozradila.
Na řezbářská sympozia ani jiné akce moc nejezdí. Má nejraději svůj klid a ticho. Pořídila si dokonce dřevěnku v horách, kterou nyní opravuje, a už se těší, až bude pracovat tam.
Kdo by si myslel, že dvě tradiční řemesla Erice Trojkové stačí, je na omylu. Začíná pošilhávat i po modernějších dovednostech. „Jsou to asi tři roky, co mě začala bavit počítačová grafika. Dělám tedy občas na počítači návrhy na trička. Je to koníček a moc mě baví. To víte, změna je život,“ dodala optimisticky řemeslnice. Dokazuje, že mnoho věcí se dá naučit v kterémkoliv věku. Je tedy jen otázkou, do čeho se pustí příště.