Život předurčují často náhody. Kdyby se kupříkladu Ivo Konvička dostal hned na vybranou vysokou školu, pravděpodobně by nikdy nezačal s moderním pětibojem. A dost možná by ani nežil v Bystřici, ve které by více než pravděpodobně nikdy nevznikl vyhlášený pětibojařský oddíl.
Ivo Konvička se narodil v Českém Těšíně. Po vystudování gymnázia se hlásil na vysokou školu. Zde ale zasáhl tehdejší režim a mladíka na školu nevzali. „Byl jsem totiž z politicky nespolehlivé rodiny. Můj otec byl předsedou na státním statku v Těrlicku, kde jsme také prvních pět let mého života bydleli. Jenže potom odsoudil vstup vojsk Varšavské smlouvy v osmašedesátém roce do naší země a ze svého místa musel okamžitě odejít. Z krásného ranče nás ze dne na den přestěhovali do bytovky v Oldřichovicích,“ začal vyprávět Ivo Konvička.
Útlak režimu v dětství na rozdíl od svého otce nijak zvlášť nevnímal. První facka přišla až u přijímacích zkoušek na vysokou školu. Udělal je, a byl dokonce druhý nejlepší. Přesto se na školu nedostal a začala hrozit vojna. „Kdybych se tenkrát na tu školu dostal, život by se mi odvíjel úplně jinak a s pětibojem bych se nikdy nepotkal. Tak ale jsem se tenkrát snažil vyzout z klasické vojny, a protože jsem byl od dětství v plaveckém oddílu, chtěl jsem se dostat do oddílu v Dukle. Ale protože jsem tak dobrý v tom plavání zase nebyl, nevzali mě.
Naštěstí měl tehdy s tímto oddílem spolupráci Pětibojařský svaz. „Vybíral si z těch, které plavci odmítli, a byl to i můj případ,“ pousmál se Ivo Konvička. Pozvali ho tedy na testy, a protože je s přehledem udělal, přijali ho. Na vojnu tak šel. Ale vojenský výcvik se mu scvrknul na dva měsíce takzvaného přijímače. Bylo to v Banské Bystrici, a tam se mu paradoxně plnily sportovní sny. Jen k plavání přibyly další čtyři disciplíny.
„Ze všeho nejvíce jsem odjakživa toužil reprezentovat svou zem. A teď jsem se dostával na závody. Samozřejmě jakožto nespolehlivý element jsem byl hlídán, abych třeba na závodech v západní Evropě nezůstal nebo neřekl něco nevhodného, co se říkat nesmělo. Ale já myšlenky na emigraci neměl. Navíc mi pohrozili, že by to odnesla moje rodina. A to bych samozřejmě nedopustil,“ pokračoval sportovec.
Po vojně v Banské Bystrici zůstal, a dokonce se mu podařilo dostat se na vysokou školu. Závodil, založil si rodinu a pak se po letech vrátil domů. „Už když mi bylo šestnáct let, měl jsem jednu zkušenost, která mne hodně ovlivnila. Náhodou jsem na bazénu v Třinci hlídal skupinku asi deseti dětí a za týden se mi podařilo většinu z nich naučit plavat. Už tehdy mi bylo jasné, co mi jde a čím se chci v budoucnu živit. Chtěl jsem se stát trenérem,“ vyprávěl Ivo Konvička. Možná si i proto vybral jako studijní obor učitelství a v Bystřici pak nastoupil jako učitel tělocviku.
Zpočátku trénoval děti v Třinci, ale pak vzniklo v Bystřici velké a moderní sportovní centrum i s komfortním bazénem. A začala se psát první kapitola pětiboje v této malebné obci. „Měl jsem pocit, že je po tomto sportu v regionu hlad, a to se mi na sto procent potvrdilo. Nejprve mi s tréninkem pomáhal můj otec. Pak se nám podařilo vybudovat trenérským tým a mohli jsme přijmout více dětí. V centru jsme od základní školy získali vlastní místnost na šerm a střelbu, což nám také nesmírně pomohlo,“ vysvětloval trenér. A jak šel čas, začalo se jeho svěřencům dařit.
Za 21 let, kdy působí v roli trenéra, se jeho svěřencům podařilo získat téměř 40 medailí ze světových soutěží. Momentálně největší hvězdou je Marek Grycz, který vyhrál Mistrovství Evropy i světa juniorů a ambice má i na olympiádu příští rok. „Málo se to ví, ale trénoval u nás třeba i Tomáš Klus. Ano, ten zpěvák a herec. Asi do dvaceti dělal pětiboj a pak se vydal na jinou dráhu. Nicméně, pokud jste si všimli v pohádce, jak dobře ovládá jízdu na koni a šerm, je to právě díky jeho kariéře u nás v oddíle,“ smál se Ivo Konvička.
V Sportovním centru Bystřice mají pětibojaři ideální podmínky. K dispozici je bazén, tělocvična na šerm a střelbu, venku je střelnice i běžecká dráha. Na koních se jezdí v nedaleké jízdárně společnosti Vitality. Není proto divu, že i nejbližší rodina Iva Konvičky tomuto sportu přišla na chuť. „Syn závodil do svých 18 let, ale pak dal přednost studiu. Neříkám, že mě to nemrzelo, ale musím to přijmout jako fakt. Dcera je mladší a závodí stále. Moje žena v našem oddíle trénuje nejmenší děti ve střelbě a dělá s nimi i všeobecnou a běžeckou přípravu,“ poukázal Ivo Konvička. Sám trénuje krom koní všechny disciplíny.
Nejbližší vztah má samozřejmě stále k plavání. Když se ho zeptáte, jaký sport je v pětiboji nejtěžší, odpoví bez váhání, že šerm. „Fyzické disciplíny, plavání a běh se dají vydřít, ale při šermu mnohem více záleží i na vrozených schopnostech. Pokud prostě nemáte v sobě agresivitu, postřeh a rychlost, v šermu budete mít nevýhodu. Dá se to nahradit jinými přednostmi, jako je šikovnost, předvídavost, taktika a další, ale dynamičtí pětibojaři to mají v šermu lehčí. Velice náročné je i zkoordinovat pohyb nohou a rukou,“ vysvětloval.
Ivo Konvička chtěl od svého mládí sportovat a vyhrávat světové závody. Jak sám o sobě ale říká, neměl pro to dostatek talentu. Sice vyhrál několik závodů, dokonce i mistrovství republiky, ale na olympiádu se třeba nikdy nekvalifikoval. Když se ale na něj podíváte, jak stojí se stopkami na kraji bazénu a dává pokyny svým svěřencům, vidíte, že je šťastný. A sám to potvrzuje: „Nechci v životě nic více. Trénuju děti i dospělé a zažívám při tom opravdu chvíle naprostého štěstí a spokojenosti. Všechno je tak, jak mělo být. Těším se, kam až to mí sportovci dotáhnou, a tak trochu doufám, že se s někým z nich podívám i na tu olympiádu. Když chodím každý den do práce, procházím kolem vitrínky, která je plná našich úspěchů. A právě v tu chvíli si říkám, že všechno to kolem, ta tvrdá práce a spousta odříkání, mělo smysl. Zahřeje to u srdce.“