Malá horská obec Bukovec má jednu zvláštnost. Tamní sedláci velice dlouho odolávali kolektivizaci a dokázali si ponechat svá hospodářství. Lidé drželi při sobě a nedopustili, aby o nich někdo cizí rozhodoval. A právě z této vesničky pochází Adam Rucki, římskokatolický kněz, který dokázal, že navzdory okolnostem může člověk dokázat všechno, co si zamane. Byť třeba jen o něco později, než si naplánoval.
Adam Rucki vyrůstal ve věřící rodině. A zatímco jiní pětiletí chlapci snili o praku a třeba koloběžce, on už měl jasno – chtěl se stát knězem. „Jediná krize, která mnou lehce otřásla, bylo zjištění, že Ježíšek vystavený v betlémě u nás v kostele není živý. Maminka mi to ale vysvětlila a od té doby už jsem byl ve svém přesvědčení pevný,“ usmál se.
Vzpomíná, že tehdy byla soudružnost mezi lidmi neskutečná. Navzájem si pomáhali a všichni odolávali tlakům komunistů a jejich přisluhovačů. Adam Rucki vyrůstal a pak přišel okamžik, kdy se musel rozhodnout, co se svým životem udělá. Rozhodl se pro seminář. „Psal se rok 1969 a maminka se mě ptala, zda si uvědomuji, jaká je doba. ‚Jsi připraven na takové zkoušky?‘ zeptala se mě a já jsem jí řekl, že ano,“ pokračoval kněz. Začal studovat olomoucký kněžský seminář. Měl štěstí, protože škola pro kněze byla znovuotevřena díky atmosféře pražského jara. Otevřely se pouhé dva ročníky.
Po studiích narukoval čerstvý duchovní na vojnu. Jako syn kulaka a k tomu kněz byl poslán na nejhorší možný útvar, nazýval se Bojovně-pracovní, do kterého byli v době normalizace posílány pochybné živly a bývalí vězni. „Byli to ale mnohdy dobří kluci a fandili mi. A protože jsem byl muzikant a potkal podobně smýšlející, založili jsme si country kapelu Sentence. Já jsem zpíval a společně jsme jezdili po soutěžích. No, a politruci byli rádi, když jsme tu a tam něco vyhráli, protože dostali prémie, a my měli klid,“ vzpomínal dále.
Po návratu z vojny působil jako kaplan nejprve v Havířově-Bludovicích, pak ve Frýdku a posléze v Třinci. Od roku 1978 byl současně administrátorem excurrendo ve Stříteži a v Gutech „Pak jsem jednou pokřtil v Třinci jednoho chlapce. Moc se mi do toho nechtělo, ale on o křest velice stál. Věděl jsem, že jeho matka je proti, navíc to byla kovaná komunistka. Trest přišel záhy, odňali mi státní souhlas, tedy jinými slovy, už jsem nesměl vykonávat kněžské činnosti a musel si najít práci,“ pokračoval Adam Rucki.
Začal pracovat v Jablunkově v Drobných provozovnách. Ale lidé ho znali. Když třeba opravoval chodník, zastavovaly ho babičky a chtěly požehnání. Všude bylo mnoho donašečů a zapovězený kněz si musel dávat pozor. Ale svého poslání se vzdát nechtěl. Pořádal pravidelné schůzky pro mládež, dnes jim můžeme říkat utajené mše. Konaly se v jeho rodné chalupě v Bukovci. Bohužel se kolem potloukali i tři nápadně nenápadní pánové. „Občas jsem měl chuť si na ně posvítit baterkou, když šmejdili kolem chalupy,“ přiznal se pobaveně.
Čtyři roky se takto scházeli. „Nebylo překvapení, že přišlo udání. Setkávání s mladými mimo kostel bylo pokládáno za trestný čin § 178 a zněl: maření dozoru státu nad církvemi. Byl jsem zatčen a poslán do vazby. Byly to těžké doby, i když jsem se je pokoušel brát s optimismem. Byla to síla ducha, že jsem to vydržel, ale dost mi pomáhala i zahraniční média. Hlas Ameriky a Svobodná Evropa o mém případu několikrát referovaly. Měl jsem velkou podporu lidí, psali dokonce i protesty a snažili se, aby mě propustili. V té době ale o mě komunisti šířili nepravdy, aby mě očernili. Třeba že jsem lidem prodával drogy, což se svobodná média snažila dementovat. Nakonec mi soud vyměřil jen podmíněný trest,“ vzpomínal dále Adam Rucki s tím, že týden ve vazbě byl pro něj velice těžký.
Po propuštění pracoval rok jako dělník v Jablunkově. V roce 1985 byl ustanoven farním vikářem ve Valašských Kloboukách a od 1. srpna 1989 se stal farářem v Napajedlích, odkud spravoval excurrendo také farnost Spytihněv a do roku 1990 i farnosti Pohořelice a Lhota u Malenovic. Od roku 1993 byl rovněž děkanem zlínského děkanátu. Roku 1995 odešel do Olomouce, kde působil jako spirituál Arcibiskupského kněžského semináře až do svého jmenování biskupským vikářem pro péči o duchovní povolání v ostravsko-opavské diecézi v roce 2005.
V současné době působí Adam Rucki v Českém Těšíně, kde je už čtyři roky. „Ta doba za komunistů byla těžká, ale v něčem i dost přínosná. Křesťanství to vždy nejvíce sluší na kříži. Jestli jsem se bál? Asi ano, ale vždy jsem se snažil, a to i v těch těžkých chvílích, brát život po lepší stránce. Asi to byla moje obrana,“ dodal smířlivě sympatický kněz.
Mimochodem, člověka, který jej udal StB, že slouží tajně mše, potkal jednou v kostele. Bylo to při poslední mši svaté před odnětím státního souhlasu. Šel si pro svaté přijímání. „Nejprve mě v duchu popadl nesmírný vztek. Nemohl jsem věřit svým očím, že má tu drzost přijít. Ale pak jsem se uklidnil a náhle jsem zjistil, že jsem mu odpustil. V tu chvíli se stal zázrak pro mne samotného, zázrak křesťanského odpuštění. Není to úžasné?“ dodal Adam Rucki, kterému v roce 2012 udělil papež Benedikt XVI. titul monsignore, což znamená Kaplan Jeho Svatosti.